Jan Jiskra z Brandýsa Český vojevůdce v uherských službách
Když se na jaře roku 1434 rozhodovalo u Lipan o osudu husitské revoluce, měl boj pro většinu příslušníků radikálních polních vojsk existenční nádech.
Jinak než se zbraní v ruce se živit nedokázali a mnohdy ani nechtěli. Věhlas českých bojovníků byl naštěstí tak velký, že se přes stigma kacířství stali ceněnými na řadě evropských bojišť. Největší kariéru v cizích službách nicméně učinil šlechtic, který v husitském období bojoval na straně katolíků – Jan Jiskra z Brandýsa.
Jan Jiskra se objevuje poprvé v pramenech na počátku třicátých let 15. století. Tehdy byl leníkem olomouckého biskupa, měl tedy propůjčen drobný statek protislužbou za vojenské povinnosti. Více o Jiskrovi slyšíme v kritickém roce 1434. Z hradu Radyně úspěšně pomáhal katolické baště Plzni, která byla obležena husitskými vojsky, a podařilo se mu přitom zajmout dva nepřátelské velitele. Následně sloužil na královském hradě Karlštejně, ukončení válečných operací v Čechách ho ale přivedlo do Uher, které hájilo křesťanskou Evropu před tureckou expanzí. Možná tak učinil již v roce 1437 za Zikmunda Lucemburského, zcela jistě je v zemích svatoštěpánské koruny doložen roku 1440. V té době již nežil ani Zikmund, ani jeho nástupce Albrecht Habsburský, jenž po sobě zanechal manželku Alžbětu a dědice trůnu Ladislava. Právě do služeb královny Alžběty Jiskra vstoupil a vytrvale poté hájil práva malého prince, jenž díky svému narození po smrti Albrechta získal přízvisko Pohrobek. Nutno dodat, že Jiskra tak nečinil nezištně a vsadil na velmi dobrou kartu, jak se v následujících letech mělo ukázat.
Smrtí Albrechta Habsburského se ve středovýchodní Evropě uvolnily tři trůny – český, uherský a rakouský. Zatímco novým vládcem rakouských zemí se stal Fridrich III. Habsburský, pozdější římský král a císař, české i uherské stavy váhaly mezi volbou nového krále a zachováním dědických práv Ladislava, což by ale znamenalo, že trůn zůstane do dosažení Pohrobkovy zletilosti uprázdněný. Zatímco čeští politici se po marném hledání nového panovníka nakonec rozhodli vyčkat Ladislavovy plnoletosti, v Uhrách tak jednoznačná situace nebyla. Vzhledem k potřebě chránit jižní hranici země se zdejší politici nakonec rozhodli povolat na trůn mladého polského krále Vladislava III. Jagellonského, neboť uhersko-polská personální unie se jim jevila jako nejlepší hráz proti turecké expanzi.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2013
Heraldika na mincích a medailích (6)
Dvě cesty víry
V průběhu 16. století sledovala také církevní heraldika slohovou proměnu od gotiky k renesanci. Vizuálně se od té světské podstatně nelišila, ale k velké změně došlo v samotné církvi. Pokračující zesvětšťování, patrné v myšlení a jednání vysokého kléru, muselo dříve nebo později vyvolat reakci.
„Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej, amen.“ Ta slova dozněla v největším sálu biskupského dvora města Worms a nastalo ticho. Martin Luther (1483–1546), který tady měl roku 1521 odvolat své kritické téze zaměřené proti papeži a římské kurii, se tlaku nepoddal. S přispěním někter ých mocných feudálů se vyhnul upálení, které veřejně požadoval Řím, i zavraždění, které bylo v záloze jako náhradní, neveřejné řešení. Na říšském sněmu, před mladým císařem Karlem V., papežským legátem, biskupy a kurf iřty, tak Luther fakticky zahájil evropskou reformaci. S církevní heraldikou jsme se rozloučili ve středověku. Biskupské a arcibiskupské erby postupně zmnožovaly počty polí, podobně jako jsme to mohli sledovat na znacích světských knížat. Stejným způsobem vyjadřovaly moc, sílu a bohatství, tedy hodnoty světské a nikoli duchovní.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2015.