VZÁCNÝ PENÍZ ke korunovaci Maximiliana II. na českého krále
Král Ferdinand I. stanovil v závěti z 25. února 1554 rozdělení svých zemí mezi své tři syny.
Maximilian jako prvorozený dostal do držení podunajské Rakousko tj. Dolní a Horní Rakousy, království české a uherské. Kromě toho byl určen jako nástupce římské císařské koruny. Prostřední Ferdinand získal Tyroly a nejmladšímu Karlovi připadla vnitrorakouská hrabství Korutany, Štýrsko a Kraňsko. Tím se v rakouské linii habsburského rodu vytvořily tři větve – rakouská, tyrolská a štýrská.
Maximilian se narodil 1. srpna 1527 ve Vídni jako syn rakouského arcivévody, českého krále Ferdinanda (pozdější císař Ferdinand I.)1 a jeho manželky Anny Jagellonské.2 Mládí strávil v tyrolském Innsbrucku, kde také studoval. Dostalo se mu důkladného vzdělání. Mezi jeho učiteli byli významní humanisté, jako například Caspar Ursinus Velius a Georg Tannstetter. Podobně jako jiní členové panovnické rodiny i Maximilian se učil celé řadě jazyků. Vedle němčiny to byla francouzština, španělština, italština, čeština, maďarština a latina. K jeho učitelům krátce patřil i Wolfgang Schiefer (tajný luterán, a proto byl brzy propuštěn), který Maximilianovi údajně jako první přiblížil myšlenky protestantismu. Sympatie k této konfesi3 tak utvářely charakter mladého arcivévody. Poměrně brzy, již v roce 1543, vstoupil do kontaktu s protestantským kurfiřtem Augustem Saským, což habsburský dům dost nelibě nesl. Měl být proto co nejdříve izolován od protestantského vlivu, a tak když mu bylo
sedmnáct let, vzal ho sebou jeho strýc Karel V. do Španělska a v roce 1548 ho oženil se svou dcerou Marií, infantkou španělskou.4 Sňatek měl jednak upevnit svazek mezi španělskou a rakouskou linií rodu, jednak byl zamýšlen i jako pokus o převýchovu a přivedení arcivévody na katolickou víru. Ale ani pobyt na španělském dvoře Karla V. jeho katolicismus příliš neposílil.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2016.
Jakou barvu má zlato ?
Ryzí zlato má hřejivou, bohatě žlutou barvu.
V slitinách s jinými kovy však může nabývat celé řady odstínů od bílé, přes žlutou až po červenou barvu. Zvláštními postupy však může získat i nečekanou modrou, černou nebo růžovou barvu.
Podobně jako malíř míchá žlutou a modrou barvu aby získal zelenou, lze smícháním různých kovů změnit barvu zlatého šperku. Přidáním mědi získává barva zlata červené tóny, stříbro a některé další kovy ji mění k bílé. Tím se ale snižuje ryzost zlata a mění se i jeho fyzikální vlastnosti.
Červené zlato – červený odstín se získává přidáním mědi. Čím vyšší je obsah mědi, tím nižší je tvrdost slitiny, což někdy bývá na závadu pevnosti zlatnického výrobku.
Zelené zlato – slitina zlata se stříbrem nebo s kadmiem. Odstín zelené je ovlivňován množstvím stříbra ve slitině.
Modré zlato – slitina zlata s ocelí, obyčejně v poměru 18:6. Zvláště v Evropě byl tento odstín zlata oblíben v 19. století, kdy do módy přišly ocelové šperky. Tumbagu – slitina zlata a mědi v poměru 4:1. Vyniká nízkou tavitelností a větší tvrdostí než jiné slitiny zlata a má matný lesk bronzu.
Purpurové zlato – tak se nazývá slitina zlata a hliníku obyčejně v poměru 18:6. Jeho barvu nelze označit jako čistě purpurovou, spíše se podobá bronzu se švestkově modrým nádechem. S purpurovým zlatem se veřejnost seznámila poprvé v roce 1937.
Bílé zlato – je slitina zlata s kovy, které ho intenzivně odbarvují, takže slitina nabývá čistě bílé barvy, je naprosto stálá na vzduchu a dá se vyleštit do vysokého lesku. Nejintenzivněji odbarvuje zlato nikl a paládium. Zřídka se přidává do slitin bílého zlata rhodium, měď a zinek. Bělozlaté slitiny jsou známy od počátku 20. století, nenašly však zpočátku ve zlatnictví oblibu, díky své tvrdosti byly spíše používány v hodinářském průmyslu jako slitiny ložiskové a pružinové. Dalším výzkumem byly získány slitiny vhodné i pro klenotnictví, zvláště jako náhražka platiny k výrobě klenotů. Bílé zlato se rozezná od platiny lučavkou královskou, která na zkušebním kameni vryp bílého zlata okamžitě rozpustí.